Přeskočit na obsah
Synodalita zdola v pražské arcidiecézi

Odkazy › Článek

Synodalita a liturgie

Článek Radka Tichého vyšel ve Zpravodaji pražské arcidiecéze 11/2026 (s. 12) v rubrice Téma: synodalita. Originál ve Zpravodaji (PDF).

Pokud chápeme synodalitu jako způsob života církve, v němž celý Boží lid společně kráčí, naslouchá Duchu Svatému i jeden druhému a pod vedením pastýřů společně rozlišuje Boží vůli, pak liturgie je nejlepší učitelkou synodality. Slovo liturgie totiž etymologicky znamená „dílo lidu“, případně „dílo ve prospěch lidu“.

K aktivní účasti na liturgii jsou zváni všichni pokřtění: „Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví‘ (1 Petr 2,9) mocí křtu oprávněn i zavázán“ (Sacrosanctum concilium, č. 14). Aktivní účast na liturgii neznamená povrchní aktivismus, protože „při slavení liturgie má každý služebník církve i každý věřící v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“ (Sacrosanctum concilium, č. 28). Tyto základní principy nás učí, že různé úkoly v církvi – včetně úkolu pastýřů vést a řídit – si nekonkurují, ale harmonicky se doplňují.

Synodální přístup je také již dávno popsán v úvodních rubrikách misálu pro přípravu bohoslužby. Doslova se zde říká: „Na praktické přípravě každé bohoslužby se mají svorně a pečlivě podílet podle misálu a jiných liturgických knih všichni, kterých se to týká z hlediska obřadů, z hlediska pastoračního nebo hudebního. Přípravu vede rektor kostela a mají být slyšeni i věřící ve věcech, které se jich přímo týkají. Knězi, který bohoslužbě předsedá, zůstává ovšem vždy právo rozhodovat o tom, co přísluší jemu.“ Liturgie, stejně jako život církve, je záležitostí všech a vyžaduje se jejich svornost a pečlivost. Zharmonizovat různost nápadů a přístupů je úkolem pastýřů.

Radek Tichý, Zpravodaj pražské arcidiecéze 11/2026