Přeskočit na obsah
Synodalita zdola v pražské arcidiecézi

Odkazy › Článek

Synodální metoda jako prostor bezpečí a důvěry

Článek Pavla Schröttera o synodálních setkáních ve farnosti na Habrovce vyšel ve Zpravodaji pražské arcidiecéze 11/2026 (s. 14) v rubrice Téma: synodalita. Originál ve Zpravodaji (PDF).

Čtení z Písma, modlitba k Duchu svatému, tři kola sdílení prokládaná tichem. Model, který se ustálil ve farnosti v Praze na Habrovce nejen pro setkávání nad různými tématy, ale i jako program duchovních obnov. Proměnil způsob komunikace mezi farníky a duchovními správci nebo atmosféru na pastorační radě.

„V roce 2020 jsem si stáhl první materiály o synodálním procesu a zaujal mě výrok papeže Františka: Církev je buď synodální, nebo není církví. To byla silná věta,“ vzpomíná Jiří Zajíc, známý pedagog, publicista a také někdejší blízký spolupracovník kardinála Miloslava Vlka. V souvislosti se synodou se mu hned vybavily zkušenosti z přípravy a realizace českého plenárního sněmu katolické církve, tehdejší naděje, ale také mnohá zklamání. „Říkal jsem si ale, že tentokrát je situace jiná. Tentokrát za tím stojí papež a celá světová církev. Byl jsem přesvědčený, že tentokrát máme šanci na určitý reparát.“

Podobně to vnímal i Tomáš Matuška, profesor na Fakultě strojní ČVUT, který se do synodálního procesu zapojil také jako člen arcidiecézního koordinačního týmu: „Když něco vyhlašoval papež František, vždycky to znamenalo určité vykročení z dosavadních kolejí. To samo o sobě vzbuzovalo naději. Současně jsem ale slyšel mnoho lidí, kteří říkali: Nic z toho nebude, dopadne to jako vždycky.“

Poprvé si synodální metodu na Habrovce vyzkoušela skupinka chlapů, kteří se do té doby scházeli k pravidelným bouřlivým diskusím. Najednou se museli řídit pravidlem, že každý může mluvit tři minuty. Ten, který normálně mluví mnohem víc. I ten, který většinou téměř nepromluví. A nesměli na sebe vzájemně reagovat. „Bylo fascinující sledovat některé kamarády, jak by strašně rádi někoho opravili nebo doplnili, ale nemohli. Klepali nohama, vrtěli se,“ vzpomíná s úsměvem Tomáš Matuška.

Právě díky tomuto prostoru však zazněly myšlenky, které by se v běžné debatě možná nikdy neobjevily. „Jeden z mužů, který obvykle skoro nemluví, tehdy řekl větu, která ve mně zůstala dodnes: Církev málo říká lidem, že je má ráda. Najednou bylo ticho a všichni věděli, že pojmenoval něco důležitého. Kdybychom vedli běžnou diskusi, možná bychom se přeli o formulace nebo argumenty. Takhle ta věta prostě zazněla a zůstala mezi námi,“ popisuje Tomáš Matuška.

Podle Jiřího Zajíce se ukázalo, že metoda dokáže otevírat i velmi citlivá témata. Velkou roli sehrála skutečnost, že se setkání pravidelně účastnili také kněží farnosti. „To bylo mimořádně důležité,“ říká. „Nejen že nás podporovali, ale seděli mezi námi jako ostatní účastníci. Díky tomu vznikla otevřená atmosféra. Třeba když jsme se bavili o postavení žen v církvi, zazněla řada velmi osobních zkušeností. Překvapilo mě, jak silně některé ženy vyjadřovaly pocit, že nejsou vnímány jako skutečně rovnocenné. Já jsem si vždy říkal, že jako laik také nemám žádné zvláštní pravomoci, ale tehdy jsem si uvědomil, že ony mluví o každodenní zkušenosti s atmosférou církevního prostředí. A bylo důležité, že to slyšeli i kněží.“

Právě vzájemná důvěra mezi duchovními a laiky je podle obou respondentů jedním z nejvýznamnějších plodů synodální cesty.

„Lidé se začali méně bát říkat nahlas své pochybnosti nebo otázky,“ vysvětluje Matuška. „A přitom to nebyla revolta. Spíš se ukázalo, že se můžeme lišit a přesto zůstávat spolu. Velmi silné pro mě bylo, když se začali otevírat i samotní kněží. Najednou jsme slyšeli jejich osobní postoje, zápasy nebo zkušenosti. Myslím, že tehdy mnozí pochopili, že nestojíme proti sobě. Že nám jde o stejnou věc, i když ji někdy vidíme z různých úhlů.“

Synodální setkávání se postupně stala přirozenou součástí farního života. Tento formát začali na Habrovce využívat i při postních a adventních duchovních obnovách.

„Dříve jsme zvali známé osobnosti,“ říká Tomáš Matuška. „Byly to často výborné přednášky, ale účastníci zůstávali spíše pasivními posluchači. Teď, když do toho každý vnáší nějaké své sdílení, tak to může mít skutečné plody obnovy, než když jen posloucháme jako v divadle.“

Ačkoli se do synodálních setkání pravidelně zapojuje jen menší část farnosti, Jiří i Tomáš potvrzují, že vytrvalost přináší ovoce.

„Postupně se rozšiřuje aktivní jádro farnosti. A důležité je, že setkávání pokračují. To samo o sobě není samozřejmé,“ vnímá Jiří Zajíc.

Habrovka dnes patří mezi ta místa, kde synodální setkávání funguje nepřetržitě od počátku celého procesu. „Hlavním cílem nebylo napsat nějaké zápisy nebo odevzdat syntézu. Smyslem bylo vytvořit dlouhodobě fungující společenství, které se učí společně rozlišovat a hledat Boží vůli. Tam vidím největší hodnotu,“ říká Jiří Zajíc.

Tomáš Matuška pak přidává možná nejviditelnější změnu: „Přijde mi, že se začaly více propojovat generace. Když jsem do farnosti přišel, byly tu různé skupiny, které vedle sebe spíš existovaly. Dnes se daleko víc potkávají, mladší přebírají některé služby, vznikají nové vztahy. Není to dokonalé a pořád mezi námi existují rozdíly, ale myslím, že jsme se naučili být víc spolu.“

Pavel Schrötter, Zpravodaj pražské arcidiecéze 11/2026