Setkání › 22. 11. 2025 › Zápis ze setkání
Zápis ze setkání 22. 11. 2025
Na setkání 22. listopadu 2025 ve farnosti sv. Ludmily na Vinohradech pracovaly tři skupinky nad tématem Synoda v Jubilejním roce naděje a pokoje, synoda, která staví mosty. Celkové shrnutí nevzniklo, níže jsou zápisy jednotlivých skupinek.
V rámci tohoto tématu se můžeme zamýšlet nad tím:
- Jaká znamení duchovní obnovy vidíme v církvi? Jsou zde známky nového, svěžího života a jak přispívá synodní způsob života k vytváření naděje a pokoje v církvi i společnosti?
- Jak můžeme posílit synodální mentalitu v církvi? Proč v církvi mají někteří kněží, biskupové i Boží lid strach ze synody a málo se zapojují?
- Jak můžeme přispět k mírové budoucnosti, k pokoji v sobě, rodině, celé společnosti?
Skupina 1
Co nejvíce rezonovalo v první skupince:
Ad 1. Otevřenější komunikace ve farnostech i o tématech, která bývala tabu, také se lidé nerozejdou hned po mši a v kostele se vítají úsměvem. Pastorační rady jsou kněžími lépe snášené a vznikají „ostrůvky pozitivní deviace“: malá společenství a řada míst, jejichž činnost je povzbuzením k synodalitě (D8, Lomec, Kolín, Holostřevy, Fortna, chlapi.cz aj.), potřebujeme je propojovat.
Jak dopadla synoda? Stále trvá, „dopadá“, výsledek je vidět na tom, jací jsme my.
Nečekáme na lídra a na to, až nám někdo řekne, co a jak máme dělat, sami se stáváme „lídry“ pod vedením lídra nejvyššího Pána Ježíše. Celý proces teď už kvasí zdola. Opatrně s napětím mezi rolí kněze-profesionála a kněze – prostého člena společenství.
Ad 2. Snažíme se posilovat synodální mentalitu. Milujeme církev, jinak bychom tu (na setkání) vůbec nebyli.
Jak vůbec vstoupit do sekulární společnosti? „Nabídla jsem kamarádce v nouzi návštěvu kostela: Nerozuměla ničemu…“ Potřebujeme být srozumitelní. I věřící oslovit také skrze „farní kafe“, otevřený kostel o Vánocích apod. Inspirovat se navzájem a nečekat zázraky.
Strach ze synody? U kléru pocit, že se „přichází o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost“ (cit. JG), u laiků skepse po marné práci při plenárním sněmu na přelomu tisíciletí. Byli bychom rádi, kdyby hierarchie (vč. kněží) použila vliv svého úřadu a synodalitu podpořila.
Ad 3. Bez pokoje v sobě se žádný další pokoj nerozšíří.
Skupina 2
- Dávejme energii tam, kde to dává smysl – prokvasí to ostatní, i když je nás málo.
- Pochopení neznamená souhlas, ale naslouchání.
- Laskavost neznamená slabost.
- Je nutné rozlišování – potřeba hluboké modlitby, kontemplace. Je dobré se učit umění kontemplace.
- Vnášejme do sporů laskavost, je podstatná kultura sporu – nesouhlasím s názorem druhého, avšak neurážím ho jako člověka, ale respektuji ho (umění komunikace – např. „Streit-Kultur“ v německy mluvících zemích).
- Obraz řeky jako proudu živé vody – jsem šťastný/á, že patřím do Církve.
- Začínejme dobře u sebe, buďme druhým příkladem svým životem.
- Přijímejme člověka, buďme k němu shovívaví. Snažme se v každém vidět dobro.
- Odlišujme od sebe: lhostejnost × ostýchavost × staženost × pocit nepatřičnosti.
- Nebojme se vyjádřit opačný názor, nesouhlas; nebojme se reagovat, nepotlačujme v sobě konflikty.
- Důležité je vytvořit bezpečné prostředí a pocit bezpečí pro nás pro všechny; vytváříme v církvi bezpečné místo i pro lidi na okraji nebo mimo církev.
- Dobrá cesta je mužská spiritualita ve společenství „Chlapi“, které vychází z Richarda Rohra, vede muže ke zdravému postoji k sobě i k druhým, diskuse jsou hodně podobné synodální metodě, je to také lék na jednoduché recepty.
Skupina 3
- Synoda mi „proměnila život“, přesto řada lidí k ní má nedůvěru a lhostejnost. O synodě se nemluví. Bohužel se kněží nezapojili, nevěří. Je špatné rozdělovat, a to synodní metoda neumí. Naším úkolem je ukazovat, jak bude církev fungovat i v těch nejhorších podmínkách.
- Kontinuální styl synody je důležitý, jako je důležité setkávání se a ne rozdělování, nezvolit cestu bojem, ale snažit se porozumět rozdílným názorům a mluvit o synodalitě, často ve farnosti chybí radost z víry, hierarchie má strach ze změn, z neznámého, ne všichni kněží věří v obrození církve, je nutné obnovit nadšení a neutíkat před Křížem, nevzdávat se a neupadat do lhostejnosti.
- Důležité je setkávat se, mluvit spolu…, ale jak, když druhá strana nenaslouchá? Jak podpořit kněze? Bohužel jsem musela odejít do jiné farnosti, kde jsem našla vzájemný dialog, kde se podporuje proměna smýšlení a jen se neoprašují staré časy… Neklid vychází také z toho, jak se synodální proces vleče. Kdy dojde síla těm, kteří se synodálně zapojují?
- 20 let jsem bydlela na vesnici, kde jsme měli obrovskou důvěru ve faráře a v církev, se vším, co život přináší, jsme se mohli obracet o sdílení a pomoc na faře, jak v radostech, tak v pláči… Kněz byl Božímu lidu velmi blízko a necítili jsme žádnou propast mezi klérem a lidem. Chodili jsme na faru jako domů. Dnes bohužel už církev není domovem.
- Kněží mají často pocit, že nejsou farníky podporováni. Jsou frustrováni a ztrácejí víru, že je bude moci někdo nahradit (úbytek kněží). Ve farnostech chybí zpětná reakce Božího lidu. Není to úbytkem věřícího lidu? Anebo je to snaha o udržení „starých časů“ a kněz se zpětné reakci lidu vyhýbá? V našich kostelích téměř neslyšíme slovo „synoda“.
- Synoda se zasazuje o mírovou budoucnost, a ne o rozdělování. Např. nemocný kněz by se měl spojit i s hierarchií.
- Je dobré zůstávat společně (i s hierarchií) a nerozdělovat se, ale v Praze nejsou k tomu dobré podmínky. Objevujeme velkou lhostejnost a nezájem o synodu. Proto by bylo vhodné hledat taková synodální témata, která jsou i pro hierarchii důležitá. Znamením Ducha sv. je radost. Radost v lidu může rozhýbat i kněze. Jako Emauzským učedníkům zahořelo srdce při setkání s Ježíšem, tak i nám, kteří nejsme lhostejní k budoucnosti církve a zapojujeme se do synody.
- Stále však zůstává středem kněz/hierarchie, obávám se klerikalismu. Bez kněží by církev nebyla, ale ve farnostech o synodě neinformují. Jak má fungovat kněz ve farnosti? Ne jako profesionál/manažer v čele farnosti, ale společně s farníky vytvářet farnost jako jednu rodinu.